Z mého pohledu je společné promítání pohádek prostředkem komunikace. Musíme se aktivně podílet na promítání, vyprávění pohádky. Můžeme tak dítěti ukázat naši osobnost i v jiném světle.

Také pro dítě je toto možnost pro aktivní účast. Dítě v předškolním věku má velmi rozvinuté magické myšlení. Často je smeták chvíli létajícím koštětem, potom zlým čarodějem, který se po zabití promění v létajícího koně. Malý človíček všude vidí bubáky, strašidla, duchy a jiné příšery. Učí se tak bojovat s vlastním strachem a rozvíjí si schopnosti přiměřených reakcí na příkladech pohádkových hrdinů. Oproti klasickému filmu, může způsob vyprávění u dělat horor i z pohádky Hrnečku vař nebo dramatické situace může vhodné vyprávění velmi zmírnit. To filmová ani počítačová produkce nedokáže udělat. Je to velmi podobné jako čtení knihy. Samozřejmě to lze použít i jako zábavu dospělých, kdy lze do děje vložit mnoho víceznačných sdělení. Velkou výhodou je rovněž i to, že pohádky většinou končí dobře, zlo je vždy potrestáno. Zejména naše české pohádky jsou velmi laskavé (Andersenovské pohádky jsou naopak velmi smutné až naturalistické).

Obecně lze říct, že jakákoliv společná aktivita rodiče a dítěte pomáhá budovat vzájemný vztah mezi oběma. Z vlastní praxe mohu říct, že děti, které mají dobrý vztah s rodiči se do psychologické péče dostávají velmi zřídka, spíše se setkávám s problémy v rodinných vztazích, které s přibývajícím věkem přerůstají do problémů společenských či k vnitřním psychickým problémům.

Trochu by se situace kolem promítání diapozitivů dala přirovnat k černé hodince nebo sezení u táboráku, kdy ve tmě se může schovávat cokoliv, ale vědomí společnosti dalších lidí dává jistotu, že na problémy nejsme sami.

PhDr. Jaroslav Skalička (autor uvítá odezvy čtenářů – využijte komentáře níže)
www.psycholog.eu

Rád by som naviazal na text psychológa, aj keď nič nové asi nevymyslím. Len chcem potvrdiť z vlastnej skúsenosti rodiča, že všetko to som zažil. Nemáme televízor a tak sme od malička deťom čítali knihy a pri tom ukazovali obrázky. Samozrejme, že deti náramne bavilo počúvať a pozerať obrázky a hľadať na nich detaily toho, čo počuli. No a potom sme vyhrabali, resp. spomenuli si na staré diafilmy a začali ich premietať a zháňať od všetkých možných kamarátov a s deťmi premietať. Ten veľký obraz na stene deti fascinoval, rozprávanie do ktorého mohli zasahovať, vypytovať sa, ukazovať, či dokonca sa formou svojho tieňa doň postaviť – to bolo nádherné.

Určite, že toto všetko dokáže aj dnešná moderná technika, miesto toho chýbajúceho televízora však DVD-filmy deťom premietame cez dataprojektor, ale čo je najdôležitejšie, že POZERÁME ROZPRÁVKY S NIMI. Toto keby si rodičia, ktorí odložia svoje deti k počítaču alebo TV uvedomili. Deti totiž potrebujú komentované pozeranie – pozor! Nie malé deti – VŠETKY! To mám vyskúšané – som učiteľ na ZŠ a občas to robím a vidím ako aj starí žiaci sedia absolútne ticho, keď zastavím film a vysvetľujem, čo a prečo sa na plátne deje. X-krát sa mi stalo, že deti žiadali pri pozeraní, aby som im “hovoril”. Ešte je tam veľmi dôležité, že hlas, ktorý im rozprávku vraví je hlas rodiča – to je o tom získavání vzťahu. Je tak málo príležitosti byť spolu, mobilné vyvolávanie to nenahradí – a toto je ideálne. Je predsa logické, že keď niečo vidím stokrát spoznám to lepšie, než keď to vidím dvakrát, to isté platí aj o počúvaní. A nejde spoznávanie informácií, ale o spoznávanie sa navzájom.

Naše deti veľmi často na otázku, či chcú rozprávku počúvať z CD alebo čítať alebo počúvať odo mňa, uprednostňujú rozprávanie. A to určite nie je na takej profesionálnej úrovni ako rozhlasové čítaniem či dokonca dramatizácia. Samozrejme, čím sú staršie tým viac dávajú prednosť tým dramatizáciam – a ešte aj dnes chcú radšej aby som si príbeh prečítal a potom im ho porozprával bez knihy. Tie diáfilme majú pre nás starších samozrejme veľký nádych nostalgie, ale deti ich naozajmajú radi, len im ich treba ukázať a nebáť sa rozprávať alebo aspoň čítať.

Pamatuji se, že jsme ji měli doma, když jsem byla děcko. Právě kvůli této pohádce si můj mladší brácha rozbil hlavu o topení. Tak se mi to hned vybavilo, když jsem uviděla obrázek z této pohádky.

Mě s bráchou bylo tak 8, 9 let a tomu mladšímu 5. Naši nás nechali chvilku samotné doma a my jsme si promítali. A protože mladší byl takový strašpytel, tak jsme ho chtěli postrašit. Nakukali jsme mu, že mu promítneme o Koblížkovi a dali jsme mu tam toho lucifera, jak tam sedí v pekle na trůně. Bráška se samozřejmě polekal a my ho ještě navíc vyděsili tím, že jsme tím obrázkem pohybovali po zdi, jako že ho ten čert honí. Bráška dostal málem záchvat a jak utíkal.

Chudák ani nedíval kam a narazil přímo na topení. Pak jsme se pak vyděsili my, protože mu tekla krev, naši nikde, no a když se vrátili, tak jsme dostali pořádný výprask. Z toho plyne ponaučení, že i takové promítání pohádek se může pěkně zvrhnout, když jsou děti vynalézavé.

• Vzpomíná paní Daniela, Valašsko, publikováno s laskavým souhlasem

• Ze seriálu Moje Rusko, ČR7 – Praha, vzpomíná ONDŘEJ SUCHÝ, publicista, spisovatel a textař