Diar jsem viděla poprvé někdy v 50tých letech, když nám otec přinesl na pár dní vypůjčenou promítačku s několika pásky filmů. Dodnes si pamatuju na ten zážitek – spojení “techniky” s pohádkou a přímo v bytě! Žádnou televizi jsme samozřejmě tehdy ještě neznali. V paměti mě utkvěla pohádka Zajíc chvastoun a O zlé koze. Promítačka zase zmizela a už jsme ji nikdy neviděli.
Koupila jsem Diax II. hned jak se mi narodil první syn, v roce 1975. A od té doby jsme nakupovali pohádky a promítali o sto šest, protože po deseti letech se narodil další kluk, tak nás to drželo určitě nejmíň 15 let. Když mladší chodil do první třídy, pořádali jsme s jejich učiteli pravidelný “Filmový klub” pro děti ze školy. Zájem býval veliký. Ale přece jen je nejlepší promítání doma, ten úzký kontakt s malým dítětem, které má své oblíbené obrázky a může je libovolně dlouho prožívat, neuletí mu někam do nenávratna, jako je to v televizi. Při některých se zase může chvilku i příjemně bát.
Naši synové dodnes vzpomínají na atmosféru, kdy se muselo v celém bytě pozhasínat, aby bylo na obrázky dobře vidět, na šelest otáčeného filmu, na podkládání promítačky….

• Vzpomíná paní Daniela, Valašsko, publikováno s laskavým souhlasem