Je škoda, že v dnešní době je tak málo aktivit podobných promítání pohádek. Z našeho dospělého pohledu se může promítání pohádek, zdát jako zastaralé, nemoderní, „out“ apod. Dnes jsou moderní videa, multimedia, DVD, playstation a jiné. Velký rozdíl je v tom, že nové technologie jsou hezké na pohled, ale hlavně nenáročné na náš čas. Vždyť není nic lehčího než pustit dítěti pohádku na DVD – my máme klid, protože dítě sleduje televizní obrazovku. Bohužel se tím připravujeme (a dítě také) o to nejhezčí co můžeme v lidském světě být, lidský vztah. To je něco, co Vám televize nemůže dát.

Z mého pohledu je společné promítání pohádek prostředkem komunikace. Musíme se aktivně podílet na promítání, vyprávění pohádky. Můžeme tak dítěti ukázat naši osobnost i v jiném světle.

Také pro dítě je toto možnost pro aktivní účast. Dítě v předškolním věku má velmi rozvinuté magické myšlení. Často je smeták chvíli létajícím koštětem, potom zlým čarodějem, který se po zabití promění v létajícího koně. Malý človíček všude vidí bubáky, strašidla, duchy a jiné příšery. Učí se tak bojovat s vlastním strachem a rozvíjí si schopnosti přiměřených reakcí na příkladech pohádkových hrdinů. Oproti klasickému filmu, může způsob vyprávění u dělat horor i z pohádky Hrnečku vař nebo dramatické situace může vhodné vyprávění velmi zmírnit. To filmová ani počítačová produkce nedokáže udělat. Je to velmi podobné jako čtení knihy. Samozřejmě to lze použít i jako zábavu dospělých, kdy lze do děje vložit mnoho víceznačných sdělení. Velkou výhodou je rovněž i to, že pohádky většinou končí dobře, zlo je vždy potrestáno. Zejména naše české pohádky jsou velmi laskavé (Andersenovské pohádky jsou naopak velmi smutné až naturalistické).

Obecně lze říct, že jakákoliv společná aktivita rodiče a dítěte pomáhá budovat vzájemný vztah mezi oběma. Z vlastní praxe mohu říct, že děti, které mají dobrý vztah s rodiči se do psychologické péče dostávají velmi zřídka, spíše se setkávám s problémy v rodinných vztazích, které s přibývajícím věkem přerůstají do problémů společenských či k vnitřním psychickým problémům.

Trochu by se situace kolem promítání diapozitivů dala přirovnat k černé hodince nebo sezení u táboráku, kdy ve tmě se může schovávat cokoliv, ale vědomí společnosti dalších lidí dává jistotu, že na problémy nejsme sami.

PhDr. Jaroslav Skalička (autor uvítá odezvy čtenářů – využijte komentáře níže)
www.psycholog.eu